Jsem konvertita Recenze

Svět často působí dojmem, jako by Boha nebylo. Přesto jsou lidé, kteří se s Ním setkali.

Tyto věty najdete na zadním přebalu knihy, kterou jsem si vybral pro dnešní recenzi. Je to kniha rozhovorů se šesti velmi různými lidmi. Zpovídanými jsou tři muži a tři ženy, všichni mají společné to, že se na jejich životní cestě objevil Bůh a nabídl jim rámě. Oni se zastavili a změnili radikálně svůj život. Jejich výběr je velmi zajímavý. První muž je původní profesí biolog, nyní diecézní kněz. Druhý je hudebník a otec 6 dětí, další je kněz řeholník a spisovatel.  První žena založila rodinný dětský domov, další je knihovnici. A ta šestá v pořadí má za sebou drogovou minulost a nyní pracuje jako psychoterapeutka a kaplanka.

Autorem knihy je Jiří Miček, který označuje sám sebe za občasného spisovatele, vydavatele a scenáristu. Rozsah knihy čítá pouhých 211 stránek s poměrně velkými písmeny a několik málo fotografií ze života jednotlivých zpovídaných. Hned při prvním pohledu mě zaujalo grafické zpracování slova konvertita na obálce. Jak by asi grafika vypadala, kdyby se nejednalo o konverzi ke křesťanství?

Pokusím se alespoň pár větami a citáty zmínit o každém ze spolutvůrců rozhovorů.

• Jiří Bůžek – vystudovaný biolog dospěl v zaměstnání k tomu, že nejhlubší touha lidského srdce je touha po vztahu, po lásce, která ho přivedla do společenství katechumenů v brněnské farnosti sv. Tomáše. Už jako (hodně) dospělý vstoupil do semináře, poté ho biskup poslal studovat do Říma, v roce 2010 byl vysvěcen na kněze. Momentálně působí v Žebětíně. „Přiznám se, že čím jsem déle knězem, a čím jsem starší, tím méně se těmito komplikovanými filozoficko – teologickými problémy zabývám. Ať o tom přemýšlím jakkoli, stejně se nakonec stále vracím ke svatému Janovi, který vyhmátl jádro křesťanství: Bůh je láska, Bůh je vztah. Základní zkušenost našeho křesťanství je to, že Bůh miluje každého člověka takového, jaký je.“
• Jan Vaněk – od 15 let zábavy, mejdany, alkohol, děvčata, holky byly krásné a přítulné (pionýrky i ty na trempech). „A manželka věděla, jaké jsem žil dříve život. Všechno jsem na sebe prásknul. Asi týden to rozdýchávala a pak řekla, že do toho jde. Po tom všem, co jsem prožil, jsme se rozhodli, že chceme žít v čistotě až do svatby. Někdy to bylo hodně úporné, ale já jsem se chtěl orientovat podle její čisté duše.“ Připravují páry na manželství.
• Hana Ochová – když nebylo místo pro velké pěstounské rodiny, zřídila s manželem soukromý dětský domov. Protože jeho vznik nebylo právně o co opřít, zřídili jej jako soukromou školu se všemi problémy, které to přinášelo. „Mé dětství bylo sice krásné, plné zážitků a dobrodružství, ale ne ideální. Dá se říci, že mou cestu určilo dětství v dysfunkční rodině. Co skutečně potřebuješ, poznáš, když ti to chybí a mně toho chybělo hodně.“

„Ta touha po nebi, ta je ve mně silná. To uvidíš, to je nádhera, sejdeme se tam všichni. Bůh je láska.“

• Zdeněk Jančařík – salesián, v brněnské diecézi pověřen pastorací LGBT osob.

„Farář vyhlásil tehdy adoraci před Nejsvětější svátostí v noci z pátku na sobotu, jak to ve farnostech bývá. Lidé se mohli zapsat a já jsem se přihlásil na dobu těsně po půlnoci. Klečel jsem tam, přesně vím, na jakém místě u vedlejšího oltáře a prosil o víru. Opakoval jsem: Pane Ježíši, dej mi víru. Nevěděl jsem jak, ale tušil, že je tam Ježíš nějak přítomen. Když jsem odcházel z kostela, bylo mi jasné, že Bůh existuje. Prostě jsem to věděl a dodnes o tom nemám pochybnost.“

• Pavla Jungmannová – Zvoní na zvony v pražské katedrále i v jiných kostelích.

„Mám ze všech stran upozornění, nikdy neevangelizuj vlastní rodinu.“ 

„Vždycky si říkám, co vlastně dělají lidé, když mají nějaký problém a nemají se o co opřít, když nemají víru v Pána Boha? Když kolem nikdo není, nemohou se ani vyřvat na Pána Boha, když mají bolest. Ta prázdnota musí být strašná.“

• Marie Konvalinková – pracuje jako psychoterapeutka a nemocniční kaplanka. Má vlastní drogovou zkušenost, byla sexuálně zneužívaná. Delší část života žila jako řeholnice. „Najednou jsem si uvědomila, že chození do kostela je překážkou k tomu, aby se k nám učitelé chovali slušně a dávali nám i odpovídající známky.“

V 5. třídě jsem se poprvé opila… „ten pocit opilosti byl nádherný a já se do toho opojení zamilovala. Zjistila jsem, že mi to dalo křídla, že mohu rebelovat a bylo mi úplně jedno, jestli mi někdo vynadá, nebo mi táta dá pár facek. Přišla jsem opilá domů, lehla si na postel a vychutnávala ten zvláštní stav.“

„Byl to začátek mého temného období. Alkohol, promiskuita, drogy. Později po letech mi došlo, že jsem vlastně byla poprvé sexuálně zneužita v 1. třídě. Další sexuální násilí následovalo… včetně pokusu o vraždu. Škrcení, topení. Myslím, že ty drogy i ten alkohol jsem zneužívala právě z důvodů, abych vytěsnila traumata, která se mi děla.“

„Párkrát mě kluci donesli domů v náručí, položili na rohožku, zazvonili a zdrhli. V sedmnácti letech jsem se v Praze poprvé setkala s intravenózní aplikací pervitinu, do kterého jsem se opravdu zamilovala.“

„Ježíši, budu dělat všechno pro tebe. Vše, co mi bude v klášteře protivné, tak ti obětuji za alkoholiky, narkomany, prostitutky, všechny ty hudebníky, ale hlavně za Stouny.“

„ Šokovalo mě, kolik lidí z různých církví zažilo sexuální násilí od členů vlastních rodin nebo od členů různých církví. Najednou jsem si uvědomila, že v široké společnosti se všechno hodí pouze na katolické kněze, ale já slyšela příběhy o otcích rodin, o dědečcích či duchovních všech možných církví, které ani nemají celibát.“

Jako ten, který vyrůstal ve víře od mala, jsem vnímal při četbě rozhovorů, jak odlišné životní cesty plné zákrut, zvratů, poklesků i pádů mohou přivést k Bohu ty, kdo ve víře vychováváni nebyli. Možná se vám stejně jako mně bude zdát váš život vcelku fádní a víra ne dost hluboká.

Rozsah recenze zdaleka nemůže pokrýt všechny zajímavé momenty rozhovorů. Myslím, že každý z příběhů by stačil na samostatnou recenzi.

Při pozornějším čtení vám neunikne, že autor se zřejmě se všemi odpovídajícími dobře zná a má je rád. To bohužel zapříčinilo (alespoň z mého pohledu) i určitou slabinu knihy, na mnoha místech mu ostych, přátelství (či domluva předem?) nedovolí pokračovat v otázkách směrem, který se otevírá.

Knihu si přesto přečtěte.