Výstava fotografií Ladislavy Lopraisové
Často se nám stává, že zapomínáme, že krása je podstatnou vlastností Boha, že krása uzdravuje, oživuje a vrací naději. Možná míjíme krásu kolem nás – krásu v přírodě a všem stvoření. Vidět v maličkostech ruku Stvořitele určitě umí Ladislava Lopraisová, z jejíchž fotografií jsme vybraly fotografie květů.
Zamyšlení nad krásou si můžete přečíst v časopise Teologické texty, v článku s názvem Vnímání krásy je argumentem pro Boží existenci.
Rozhovor s Ladislavou Lopraisovou
Můžete se nám krátce představit?
Jmenuji se Ladislava Lopraisová, rozená Bělková. Jsem ráda, když za mě mluví má díla. Narodila jsem se v nádherném zeleném městě v Hradci Králové na MDŽ v roce 1968. Můj život byl nádherná horská dráha. Mohu jen děkovat za všechny dary, které jsem dostala. Mezi ně patří i mé děti, dar slova, který jsem uplatnila ve svých básních, povídkách, pohádkách, scify příbězích, které můžete najít
na stránkách www.liter.cz. Mezi autory vystupuji jako Lady L.
S motem:
Věčný žák,
co poutníkem se zove,
hledač zázraků,
ten, co umírá
a znovu se rodí
z lásky bez podmínek.
Vidíme tu krásné fotky různých květů, včetně kapek rosy, květy s včelou nebo broučkem. Co se snažíte zachytit? Co vás na tom oslovuje?
Krása mě navrátila zpátky do života. Obdivovala jsem nádheru, kterou stvořil Ten, kdo je tu od počátku. S údivem dítěte, které prvně pozoruje tu vznešenou dokonalost stvoření a vyvedlo mě to z údolí šeré smrti. Mohu zas a znova v pokoře děkovat.
Snažím se zachytit to něco mezi nebem a zemí co uzdravuje, duši i tělo. Okouzluje mě nevyřčené požehnání, které sytí duši. Láska, pravda, moudrost, která je ukryta
v každém stvoření. Řád, dokonalost a milosrdná péče. Když pozorujeme přírodu – včely, mravence, kytky, les, žasneme, jak se vše doplňuje. Můžeme zůstat v obdivu
se zatajeným dechem.
Když vidíte krásu kolem, máte i jiné umělecké vlohy?
Ano píši poezii i prózu. Maluji, pletu košíky, háčkuji, tvořím, kdysi jsem hrála
na violu, zpívala v kostele žalmy, pletla košíky a jeden zůstal jako poděkování
na milodary v kostele u svatých Janů.
Co je podle vás v životě nejdůležitější?
Naučit se milovat bez podmínek. A to jak svou rodinu, přátele, lidi, tak sebe.
A na prvním místě mít Lásku, protože, kdo miluje, přeje ostatním a má radost,
že se dílo daří, že lidé mají požehnané vztahy a navzájem si pomáhají.
Všichni jsme přece navzájem bratři a sestry.
Proč by se měl člověk umět zastavit a potěšit krásou?
Jednoduchá odpověď: pokud se zastaví a spočine v radostném úžasu nad Božím stvořením, bude obdarován. Milostí uzdravení a opravou Božích vzorců v něm.
Co dává člověku umění, fotka, obraz, báseň?
Umění a krása má inspirovat, uzdravovat, ukazovat cestu a sytit duši.
Co byste vzkázala návštěvníkům knihovny, kteří se u vašich fotek zastaví?
Přála bych jim, aby v nich byla živá touha malého dítěte, které se raduje z každé věci, kterou potká. Ten úžas, radost a chuť objevovat a vnímat věci bez odsudku, který přichází s poznáním dobrého a zlého.
Přála bych jim, aby moudrost přinesená jim prožitkem je vedla k úctě, pochopení
a rozlišování, co je třeba říci, kde je třeba tiše mlčet a kde bez řečí se chopit díla.
A dobré konat s rozmyslem, protože i dobrý čin může ublížit.
A pokud dávám, dát bez podmínek v lásce a úctě, bez okázalosti, s tichým štěstím.
Vaše Ladislava Lopraisová