Když Bůh nikomu nechybí
Nedávno vyšla kniha Jana Loffelda „Když Bůh nikomu nechybí“. Uvažuje o náboženské lhostejnosti, která podle mnoha průzkumů dnes naprosto převažuje. Už nemluvíme o ateismu, „něcismu“, agnosticismu, ale o apa-teismu – o naprosté apatii, nezájmu o náboženské otázky. Možná dokonce nastupuje trend, který je možné vykládat jako naprostou a odmítavou uzavřenost jakékoli religiozitě. Víra v Boha i samotná církev je prezentována jako hrozba omezující svobodu, naše děti apod.
Jak se v této těžké době zachovat, jak hlásat evangelium, jak zabránit úbytku křesťanů? Na vlastní oči vidíme úbytek věřících i zájemců o kněžství a brzy se tento stav velmi bolestně dotkne i nás.
Předpoklad Druhého vatikánského koncilu a vlastně celých církevních dějin, že každý člověk touží po transcendentnu, že si klade otázky, které ho přesahují, že jedině Bůh může člověka opravdu naplnit a učinit šťastným, se ukazují být mylné. Lidé si takové otázky kladou čím dál méně, i bez Boha mohou prožít smysluplný, šťastný a plnohodnotný život. Bůh přece dává svobodu volby a nenárokuje si, abychom v něho věřili. A Zdeněk Jančařík k tomu říká: „Pokud je Bůh ten, jenž nás nechá žít i bez víry v sebe, a přitom nám dopřeje naplněný život, teprve takový Bůh je opravdu velkorysý a nezištný. Pokud takového Boha nabízíme, nemusí nás trápit pastorační neúspěchy, ale spíš se můžeme upřímně radovat z nových zelených ratolestí, které jaksi samy od sebe vyrůstají na občas unaveném stromě církve – anebo i mimo ni.“[1]
Tento pohled na misijní zápal, evangelizaci a pastoraci je jistě zajímavý. Prožít šťastný život by v naší bohaté, bezpečné zemi a době nemělo být problémem, přesto je pořád tolik násilí, utrpení, neštěstí, nespokojenosti, sebevražd, duševních a psychických nemocí. Člověka také napadá otázka – a co spása naší – vaší nesmrtelné duše? Kde zůstala Ježíšova slova, abychom hlásali evangelium, tedy dobrou zprávu, že už nejsme sirotci, ale Boží děti? Že jedině On, Ježíš je Pán, On je dveře, kterými se vchází, On je cesta, pravda a život. Z Boží milosti máme otevřené nebe, On vzal naše nemoci, bolesti, naše tresty za hříchy a nám se dostalo odpuštění, posvěcení, přijetí, objetí.
Když člověk nějakou věc nehledá, neznamená to, že ta věc přestává existovat. Že Bůh nikomu nechybí, není nic nového. Řešilo se to i v žalmu 53:
„Blázen myslí, že Bůh není! Zkažení jsou, ohavné křivdy páchají, není, kdo dobro konal by. Bůh z nebe hledí na lidi: Nechce někdo porozumět, Bůh nikomu nechybí? Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili, není, kdo by konal dobro, není ani jediný!“
Možná jsme opravdu všichni zabloudili z cesty. Nežije v nás Kristus, nemáme Jeho Ducha, přijímáme hodnoty tohoto světa. Přitom víme, že první a nejdůležitější přikázání je milovat Boha:
„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova budeš mít v srdci, Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ (Dt 6,4-8)
Znamená to postavit Boha na první místo úplně ve všem. Mluvit s Ním, mluvit o Něm, přemýšlet o Něm, chválit Ho, děkovat Mu, prosit Ho, toužit po Něm, hlásat a studovat Ho. Důvěřovat Mu a na svou rozumnost nespoléhat. Dát Mu všechno a On se postará o výsledek. Budeme-li počítat s Duchem svatým, dá nám v pravý čas slova, která máme mluvit. Dá oheň, který zapaluje srdce. Jestli se však neprobudíme, nezapálíme my, jak by mohl Bůh někoho zajímat?
[1] Jančařík Z.: Co když Bůh někomu nechybí? Katolický týdeník 2025/15, s. 7
Lenka Klašková