„Náhradu nemáme!“

Děkujeme dr. Richtrové za fundované představení osudů řeholních komunit v době komunistického režimu.

Protože sestry pracovaly v sociální a zdravotnícké oblasti, náhrada za ně se nenacházela snadno, vlastně vůbec. Proto bylo postavení ženských řeholí poněkud zvláštní a mimoprávní. Více o tom si můžete přečíst ve studii dr. Evy Richtrové a Michala Sklenáře:

Moderní ženské řeholní kongregace v oblasti
sociální péče – zrod fenoménu a jejich nová pozice
v českých zemích po roce 1950

Michal Sklenář – Eva Richtrová

Ústav pro studium totalitních režimů, Praha

První část studie vychází z výsledků dosavadního bádání a zabývá se vznikem a vývojem moderních ženských řeholních kongregací v historických a teologických souvislostech se zvláštním zřetelem k oblasti zdravotní péče. Autoři nejdříve konstatují, že v posledních dvou třetinách 19. století vznikaly v rámci širšího oživení náboženského života uvnitř římskokatolické církve nové ženské řeholní kongregace. V prvních dvou třetinách dvacátého století pak mimořádně rychle rostla jejich členská základna. Sociální a charitativní práce v různých podobách se stala ústředním prvkem života řeholnic. Jednoznačný právní status a normy na centrální úrovni získaly kongregace v roce 1900 vydáním apoštolské konstituce papeže Lva XIII. Conditae a Christo. Meziválečné Československo následovalo vývoj v zahraničí. Vznikala řada kongregačních domů a podle mezinárodních vzorů se rozvíjely také katolické charitativní organizace.
Druhá část studie se opírá především o primární archivní prameny a zaměřuje se na církevní politiku československého státu po roce 1950 vůči ženským řeholním kongregacím a na jejich postavení v novém politickém a společenském uspořádání. Hlavní pozornost je věnována napětí mezi ideologickými představami a původními politickými plány státního a bezpečnostního aparátu na jedné straně a realitou sociální a zdravotní péče v komunistickém Československu na straně druhé. Autoři sledují radikální proměnu postavení řeholnic spojenou s rozsáhlým zásahem proti řeholním řádům (Akce K) a zestátněním nemocnic a zařízení sociální péče, stejně jako proměnu perzekuční taktiky státu v roce 1953 a následné ustavení základních forem ekonomického využívání, ideologického tlaku, dehumanizace a sociálního vylučování, které přetrvávaly až do roku 1989. V některých ohledech zkušenost marginalizace řeholnice sdílely se samotnými jejich „klienty“, tedy osobami s postižením žijícími v zařízeních sociální péče. Studie zkoumá dopad perzekuce na život ženských řeholních komunit a na státní systém sociální péče, který s nimi byl neoddělitelně spjat. Poukazuje na nenahraditelnou roli řeholnic v péči o nemocné a znevýhodněné skupiny obyvatelstva – roli, kterou ani komunistický režim navzdory svým proklamacím o sociálním zabezpečení a všeobecně dostupné zdravotní péči nedokázal věrohodně popřít ani fakticky odstranit.